Iluze luxusu.....aneb není Gucci jako Gucci Em

Kdo četl některé mé předchozí články, jistě ví, jaké problémy mě trápí. Pro někoho možná nesmyslně.
Musím říci, že poslední týdny od mého malého "nervového zhroucení" jsem se už s něčím vyrovnala a celkově uklidnila. Pomohli mi jiní lidé. Takoví, kteří mě neznají, ale mají životní zkušenosti nebo zkušenosti přímo s problematikou násilí v rodině a tzv. transgeneračního přenosu násilí (že spoustu dětí vystavených násilí ve vlastní rodině se v budoucnu dopouští stejného chování, pozn. autora) nebo lidé, kteří znají mě a tudíž si dokázali představit mou bolest, jakou jsem nesla při označení mé osoby za nedůvěryhodnou, šílenou a vůbec špatnou...Důležitá byla i odezva lidí, kteří znají člověka, který je za vším tímhle, i když se vzájemně neznají, na jednom se shodli, nestojí za trápení, nejde zachránit a kdyby ano, pak jsem mu dala dost najevo, že pomoc neodmítnu.

Dokázala jsem se vyrovnat s vlastním pocitem viny. Uvědomila jsem si, že i kdybych neudělala tehdy chybu já, na kterou on tak prudce reagoval, něco by se stejně pokazilo a byla bych stejně jediná kdo trpí. Rozhodně ne tak sobecký člověk bez lítosti a špetky empatie.


Bojuji i s mou touhou neustále "zachraňovat svět". Vím, že je možné mu pomoci. Násilí na dětech má příšerné následky, které mohou způsobit poruchu osobnosti. Ale i s tímto se dá pracovat. JENŽE...pouze v případě, kdy si takový člověk problém uvědomí a má vůli ke změně. A na základě mých dosavadních zkušeností si bohužel říkám, že tento chlapec si nikdy neuvědomuje své chyby nebo jen nikdy nedá znát lítost a už vůbec se neomlouvá. Je také možné, že mu chybí jen ta vůle. Moc mě to trápilo, pořád si ho pamatuji z doby, kdy jsem ho poznala. Nevěřím, že to byla přetvářka, naopak věřím, že ten kluk někde tam uvnitř vždy je, jen občas se schová. Cítila jsem z něj problém, připadal mi nešťastný a zlomený. Přikládala jsem to jeho osamělosti, jistému váhání nad budoucností i tomu, že v té době špatně vycházel s penězi a marně hledal práci. Jistých jeho povahových rysů jsem si všimla také brzy, nijak je netajil; zmíněná sobeckost, neschopnost diskuze, kompromisu, ambicioznost ve spojení s nedostatkem vůle své "projekty" dotáhnout do konce. To jsem viděla jako problém, proč nemůže najít a udržet si přítelkyni. Nejsou to vhodné vlastnosti pro partnerský vztah, jak každý, kdo nějakým delším vztahem prošel, ví. Ovšem jakákoliv má nenápadná snaha mu tohle trošku osvětlit byla odmítnuta, že se nechce bavit, že jde hrát na xboxu, že ho nikdo k ničemu nebude nutit...ani nechápal, že se ho nesnažím změnit, něco mu vnutit, ale jen trochu přiblížit "ženský mozek" a jak vnímáme vhodné a nevhodné partnery.

Takže teď už jsem smířená s tím, že sama pomoci nemůžu. Obrátilo by se to jen proti mně. Slyšela jsem i drsný názor v souvislosti se starostí, co může nějaké slečně, ne moc chytré především, udělat...ten názor byl: I kdyby ji měl zabít, pak to není tvá starost ani tvoje vina, snažila ses dost a více, než by kdokoliv jiný udělal.

Ale stále mám problém srovnat se s jistou rozervaností. Už vím, co mě trápí nejvíce. Chybí mi ta iluze, ve které jsem žila, byla krásná a já byla chvílemi v pohodě a šťastná, nemusela myslet tolik na to, že mě asi velice brzy vyhodí ze školy. A to si dobře uvědomuji, že to byla jen ta iluze, která ani za jiných okolností nemohla trvat dlouho. A závidím někomu, že tu iluzi teď prožívá, protože moc dobře vím, jaké to je, i když já jsem mnohé o něm věděla, ale jí toho asi bylo dost nalháno. I tak je to krásné a nějakou dobu bude...i když je to jenom iluze. Tolik se mi poté iluzi stýská, chtěla bych ji prožít znovu! Jenže je tu problém, že ono to vlastně neexistuje, co chci, je to jako krásný sen, ze kterého se někdy musíte probudit a už nikdy se nemůže zopakovat...nebyl skutečný, byl jen v naší hlavě. Vím, že mám možnost tohle prožít, ale tentokrát doopravdy a bude to krásnější, jako vše opravdové :) I tak to mrzí a bolí...

S tím souvisí i ten další pocit. Jak je možné ve stejnou chvíli žárlit a stýskat se vám po člověku (sice asi po jeho jen chvilkové tváři), kterého ale v tu samou chvíli nenávidíte a opovrhujete jím, kvůli tomu, jak byl schopen se chovat k člověku na něm naprosto psychicky závislém. Člověka, který má více tváří, jen tu nejhorší jste nikdy nezažili osobně a chtěli byste, aby existovala jen ta, kterou jste měli rádi...ale nejde to...to by musel sám chtít s tím něco udělat...

Byla jsem ochotná akceptovat ho se vším, co jsem věděla a teď vím, se všemi jeho stíny a podat mu pomocnou ruku i se jej snažit podpořit. Není zájem. Každým dnem je i můj zájem menší a roste vědomí, že nestojí za mé starosti.

Kontaktovat mě má možnost několika způsoby, že jsem ochotná trubka, to ví taky, a že pomoc neodmítnu jsem taky dala najevo...

Ulevilo by se mi, kdybychom spolu mohli komunikovat jako normální lidé, dostala bych odpovědi na některé otázky, možná i odpustila a nechala jít ten hněv, který někdy pociťuji. Ten hněv mě nutí myslet na pomstu, tolika způsoby bych mu mohla ublížit, ale o kolik bych byla potom lepší než on? Nechci být zlá, stydím se i za to, že mě taková věc jen napadne. Když budu schopná odpustit, mohu i zapomenout a bude mi krásně. Slíbila jsem si, že se už kvůli nikomu tak moc neponížím, nikdy to není oceněno a jen se potom cítím jako kus hadru...ale takhle je mi mé ponižování se připomínáno vlastním vědomím každý den.

Dostalo se mi pozoruhodné pomoci a skvělých rad, jak se s tím vyrovnávat, od přátel, tak i od úplně cizích lidí. Poskytlo mi to možnost se na vše dívat z vícero pohledů a necítit se jako nejhloupější člověk na planetě a šílenec, kterého on se snaží ze mě udělat...Děkuji za to!

Také vím, že mnoho lidí si prošlo horšími věcmi...

Dopis, který si nikdy nepřečteš...

Michale,

když jsem tě poznala, byl jsi kapka radosti v oceánu bezradnosti. Myslela jsem, že mám konečně kamaráda a milence, který nic neřeší a pomůže mi ve smutku a samotě. Dokonce jsem si říkala, že je škoda, že jsem tě nepoznala dříve. Měla jsem v hlavě iluzi, že bych tak byla klidnější a nedostala se do takových problémů, které vyústily vyhozením ze školy. Bláhová. Viděla jsem v tobě problém, nevím, co to bylo nebo je, ale je to hluboko v tobě. Smutek, zoufalost, špatné zacházení z dětství...nevím. Ale tolik jsi byl na mě milý a já to potřebovala. Navíc ten božský sex.

Chtěla jsem být kamarádka, pomáhat ti překonat to období, kdy jsi neměl stálou práci, nudil ses, neměl peníze pomalu ani na jídlo a třeba ti v budoucnu pomoci i odmaturovat. Za trochu pozornosti jsem chtěla jít světa kraj...to asi nechápeš. V hip-hopových písničkách, videohrách nebo fotbalových přenosech na Vrchlického nenarazíš. Kromě psa a fotbalu nemáš jiné zájmy. Já se naopak zajímám o vše, chci poznat vše, co je možné. Přesto sis dovolil mi napsat, že jsem se do tebe neměla zamilovat! Měla jsem tě ráda, respektovala tě, ale věděl jsi, že jsme příliš odlišní, abychom spolu mohli žít, v posteli bylo mezi námi neuvěřitelné jiskření a souznění, to bylo ale vše.

Udělala jsem chybu, nemyslela jsem to špatně, ale ublížila ti, zradila tvou důvěru. I když nakonec "ke škodě nedošlo", právem ses na mě zlobil. Litovala jsem, omlouvala se a prosila, vymazal jsi mě ze života v okamžiku a bez ohledu na minulost. Trpěla jsem, byla připravena se zodpovídat za své jednání, chtěla se ti omluvit do očí a přijela jsem za tebou hned, jak to bylo možné. I nachlazená na tebe čekala přes hodinu venku, když jsi přijel, neobtěžoval ses mě ani vyslechnout. Hodiny jsem v té zimě stepovala venku, prosila, pak už jen o to, abys mi dal mé věci a já jela domů. Bez odezvy. Nediv se, že jsem se naštvala a vzala jedinou věc, o které jsem si myslela, že ti bude stát za výměnu a sebrala ti tvoje kopačky, které byly venku...jsem bláznivá a impulzivní. Litovala jsem toho hned, protože jsem nikomu nikdy nic nevzala, jsem hodná holka, to víš. Bylo ti jedno jak trpím. Věděl jsi, že mám problémy, že prožívám své nejhorší období a tahle situace mě dostala na kolena, kdy jsem nemohla přestat brečet, nemohla jsem jíst ani spát a myslela si, jak odporný člověk musím být, když si nezasloužím odpuštění. Nic tě nedonutilo se mnou komunikovat.

Plácala jsem se v mizérii a nevěděla, jak se vyrovnat s tvým opovržením. Pak jsem se dozvěděla o tvé minulosti. Sám jsi mi řekl, žes býval hajzl a ještě trochu pořád jsi, když využíváš lidi a děláš si, co se ti zrovna hodí a nemáš žádné morální zábrany. Brala jsem to jako tvou minulost, která je pryč, že jsi kradl na brigádě nebo podvedl někoho na netu. Dokázala jsem se přes to na tebe dívat neutrálně. Jenže dozvědět se, jak ses choval ke své bývalé přítelkyni. Nadávky, ponižování, vydírání a vyhrožování, neustálé otevřené podvádění...zneužíval jsi její závislost na tobě, její lásku a že nikoho jiného neměla. Když už dále nemohla, sáhla si na život, podřezala si žíly... a ty asi do dneška nechápeš, že jsi něco udělal špatně, je pro tebe blázen. Jako já. Když jsme si vyměňovali věci a zřejmě se viděli naposledy, řekl jsi mi, že nikoho nepotřebuješ, že ti stačí jeden dva lidi. Reagovala jsem, že se jednou budeš divit až někdo zase odejde a vezme ti psa a narážela na to, že si tvoje bývalá odvedla psa a ty ses nechal vyplatit. Urazilo mě, že jsi to pochopil jinak a řekl, že bys ale věděl, kdo to udělal a narážel na to, že bych byla schopná ti odvést pryč tvého psa, že jsem na to magor dost! Nikdy bych to neudělala, pes tě miluje a já bych mu takhle neublížila, navíc chtěla bych vidět, jak by se kříženec pittbula se staffordem nechal, i když mě zbožňoval. Hluboce mě ranil tvůj pohled na mě!

Zjištění, jak ses choval k dívce, mě zasáhlo a nedokázala jsem přestat myslet na tu slečnu, kterou si zrovna omotáváš. Vím, že dát si na profil "ve vztahu s..." nic neznamená, zvláště, když jste se nikdy neviděli. Ale představa, co bude s mladou holkou z Prahy, která ti říká už teď, že se po maturitě k tobě nastěhuje do malé vesnice v Olomouckém kraji, kde nikoho nezná, daleko od rodiny a přátel, mě trápila. Věděla jsem, že jí nemůžu nic říct, že mi nebude věřit. Ale nemohla jsem to nechat být. Už vím, že nebudu strkat nos tam, kam nemám. Napsala jsem jednou v noci, když jsem nemohla spát její dle FB nejvíc nejlepší kamarádce. Prosté "hlídej si ji..." Přečetla si to až asi dva dny poté a že neví kdo jsem a proč ji píšu. Bylo to již potom, co jsme si vyměnili věci a řekli sbohem, tak jsem odpověděla, že se omlouvám, že jsem to nemohla nechat být, ale už se tím nebudu zabývat, že to nemá řešit. Její hloupé reakce mě ovšem přinutily jí to nakonec vyklopit. A ji nenapadlo než to napsat té tvé mladé hlupačce a tobě. Že je jí to jedno, nestará se o vztahy její kamarádky, že ona má vlastní rozum a je poučená z "předešlích vztahů" a není "psychopat", aby neunesla rozchod s tebou. Jde vidět, co jsi jim napovídal. Nebylo to těžké, sám jsi chytřejší než ony obě dohromady. Napsala mi, že to beztak není pravda a stejně je jí to jedno. Přitom jsem jen chtěla, aby si byla schopná uvědomit, když se něco pokazí a nechtěla jsem, aby něco řekla té tvojí holubičce, nebyl to pokus vás rozeštvat, kdyby ano, napsala bych jí samotné. Když je ve svých osmnácti tak protřelá se spoustou životních zkušenost, není se čeho bát.

Ty víš, že jsem si to nevymyslela, taky jsi mi nenapsal, že si mám přestat vymýšlet, ale že tě mám přestat srát nebo mi taky začneš dělat ze života peklo.

To bys mi mohl udělat jen tím, že bys mě chtěl zpátky ve svém životě. Neuměla bych ti odmítnout pomoc, jsem taková, kdo si o pomoc řekne, ten ji dostane. Proto jsem šla studovat právo, chtěla jsem pomáhat.

Vím, že tohle v sobě máš kvůli svému otci, on byl násilník a pro tebe je to normální chování. Replikace vzorců chování se tomu říká odborně, jak mi kdysi říkal známý, student psychologie. Chtěla jsem ti pomoct, i když jsem ještě nedokázala poznat, co je tvým problémem. Pomohla bych ti něco se sebou udělat, kdybys o to stál. Ale ty si nikdy neuvědomuješ, že jsi udělal něco špatného a netrpíš lítostí...

Přeji ti štěstí, abys našel lásku, které si budeš umět vážit a nebudeš opakovat své chyby. Doufám, že se nenaplní mé varování, že s takovým přístupem k lidem tu nakonec budeš jen ty a pes, možná občas nějaká ta hloupá milenka, protože tvoje pěkná tvářička a tajemnost je pro dívky přitažlivá. Dostala i mě.

Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Lituji. Ale teď musím zachránit sebe a svůj život.

Sbohem

M.

--------------------------------------------------------------------------------

Je to takové akutní vybrečení a vypsání se, když nemám jinou možnost, jak se ventilovat. Pro dotyčného již neexistuji.

Hodní, zajímaví, zlobiví a zlí chlapci.

Když dívky pláčou, že jsou samy, jak je nikdo nechce a jak jim někdo ublížil...zase, spousta chlapců opáčí, že si za to mohou samy, protože běhají jen za těmi největšími zmetky. Bohužel častokrát mají pravdu. Neřeknu teď, že se hodní chlapci mají začít k ženám chovat jako ke kusu hadru nebo je dokonce mlátit a nadávat jim. V žádném případě. To jim taky bude tolerovat jenom dívka, která si pravděpodobně prožila velmi špatné dětství s násilím v rodině. Stojíme o muže, působící tím silným chlapským dojmem, který vybočuje z řady, často vypadá starší než jeho vrstevníci, pevný pohled a v očích něco tajemného. Zajímavé muže. Takový muž za námi neběhá, neklaní se...jeho flirtování je střídmé, ale o to více se z něj snažíme dostat další náznak, že se mu líbíme. Milujeme pozornost, každá dívka se chce líbit, i když to nechce přiznat. Ty zoufalejší (často v dospívání byly tlusté) o pozornost přímo křičí, stylem oblékání, chováním, líčením a pravděpodobně na jejich FB profilech nebude tolik fotek z jejich života a okolí, jako z jejich mobílků, pokojíčků a koupelen. Ale i my dospělé tu pozornost chceme, i když už víme, že v životě jsou i důležitější věci a hlavně jsme pochopily, že chlapi chtějí možná s umělou nádherou usínat, ale pak to probuzení... :)) 

Teď vás může napadnout, že to bychom přece měly milovat ty, co nás obdivují na každém kroku, otevřeně a vytrvale! Ovšem. Máme-li pozornost, chceme jí dostat více. Chceme ji i od těch, kteří se tolik nesnaží o tu naši...ty ostatní máme přece "v hrsti" a oni nikam nepůjdou, protože jsme tak zaslepené naší "dokonalostí", že přece klečet u našich skvostných nohou musí zůstat navěky. Nejen muži mají rádi výzvy, a tak na ně někdy nejlépe zapůsobí postoj "hard to get", ale i ženy nezajímá "lehká kořist". Takže přidrzlý floutek (zlobivý chlapec), který se dovolí zachovat naprosto nepoddansky vůči své královně, je pro ni to nejzajímavější v celém jejím království :D 

Když se mě nějaký "hodný" kamarád zeptá, co už má dělat, aby si našel slečnu. Odpovídám, přestaň fňukat a buď chlap! I když jsme dnes tak silné a samostatné, muže už vlastně skoro nepotřebujeme, vždy budeme uvnitř cítit touhu po muži, který nám bude oporou, chránit nás a ctít. CTÍT je důležité slovo. Většina našeho zklamání pramení z toho, že se ten zajímavý hoch projeví jako někdo, kdo není schopen partnerského života, ke kterému je třeba respektovat protějšek, umět diskutovat, přizpůsobovat se a dbát na city a potřeby druhého. To je rozdíl mezi zlobivým a zlým (špatným) chlapcem. Takový žije v iluzi, že je středem Vesmíru a vše se má přizpůsobit jenom jemu. Nemusíme si toho všimnout hned...pořád je velmi zajímavý, působí tím klidným chlapským dojmem a stát pod našim balkonem bude tak maximálně v pohodlí svého auta, nikdy se nebude vnucovat. ON je tu to terno! Tak je obvyklé, že první ho oslovíme my samy, na rande budeme chodit na jeho oblíbená místa ve městě, ale pořád ještě nám bude dost lichotit a působit jako ten nejdokonalejší muž, abychom mu propadly. Po čase zjistíme, že snaha je především na naší straně, ale když už chceme něco říct nebo udělat, přijde s hezkým gestem, kterým nás zase přesvědčí, že je taaak úžasný. Ale jednou zjistíme, že se snažíme jen a pouze my, přestaneme a možná si ani nevšimne, že jsme pryč. Nebo ano a najde způsob, jak nás přinutí zůstat...po dobrém, kdy nás zahrne lichotkami, dary, svojí drahou pozorností (na chvíli)....nebo po zlém, vypěstuje v nás pocit, že nemáme kam odcházet, že je jen jeho obrovskou velkorysostí, že s ním můžeme být a samy bez něj nejsme nic. V prvním případě jen plýtváme naším časem, který můžeme věnovat někomu, kdo o něj opravdu stojí. Ve druhém případě, utíkejte! Vztah, kde si oba nejsou rovnocennými partnery  a oba o něj nestojí stejně, nemá smysl. Jste v tom spolu, chcete to tak třeba na celý život a pokud to má vyjít, musíte to chtít oba stejně, celý život je sakra dlouhá doba a po dvaceti letech, když už konečně pochopíte, že nejste jeho co-pilot, ale spíše mechanik a umbrella girl v jednom, se odchází mnohem hůře než po dvou.

Pokud opravdu patří mezi ty, kteří pravidelně dívku střídavě ponižují a snaží se jí dokázat nekonečnou lásku. Nemá to smysl. Nikdy nebude jiný, ať se budete snažit sebevíce. Ukažte mu, že váš život není jenom on, nikdy nezanevřete na přátele, rodinu a vaše zájmy, pokud to nebude respektovat, nebude respektovat ani vás. Nebudete pár, ale jen ON a jeho jednočlenný fanklub.


...............

nevhodných a vyloženě špatných až zlých partnerů je celá řada, tady je jen jeden z "případů". Celé téma našich nešťastných rozhodnutí je příliš obsáhlé, takže nejde o žádnou ucelenou "studii" :D

Hesitation

I've got myself in the middle of one pretty messy situation. I did very stupid thing when I wanted to test one girl. My friend (or I thought he was my friend) fell in love recently with eighteen year old girl he never ever met face to face. And still he thought from the beggining she will move with him after her graduation in May. She is from Prague, he lives in a small house which needs reconstruction in a village twenty minutes from Olomouc. I was shocked and also hurt he didn't tell me anything in advance before he changed his FB status to "in relationship". Have to say we weren't just ordinary friends but friend with benefits so I thought this is something I should know. But he said nothing is changing for us and I was ok with that. 
But still I've had problem to believe her and didn't want him to get hurt.

My test failed, she very quickly changed her mind about him, "broke up" with him on FB status and I knew I am screwed up. I didn't meant to hurt him, just chosed stupid way to test her.

Obviously he knew that it had to be me. Blamed me that I ruined his life and he don't want to see me again. I was so ashamed, broken, felt this huge quilt and regret. Wrote him like thousands messages to his all possible web accounts and hundreds of SMS's. And he and this girl made up and "dating" online again.
This terrible week I'll skip. It's not important. But this terrible feelling of quilt I wasn't used to and it was killing me, made me did very desperate thing. It was very hard to find out a person who knows him well. But I wanted to know if I have a change to get forgiveness or I will be "doomed" to eternity. Just wanted to know if there is a chance to him calm down and talk to me some day.

This person told me: "stop trying, forget and run away". That he is not able to be friend with anyone. That he needed me before he got a job and I was good enought for him only when he was unemployed, bored and haven't money even for food. That he simply used me. That he can turn life into a living hell for girl. And even I wasn't and never wanted to be his girlfriend it's for the best I am not in contact with him anymore.

Worst part of everything, proving this person meant every word was an information that his ex-girlfriend slit her wrists because of him and end up in mental hospital for night.

I wasn't asking more questiones. I know how it feels to be in the end with breath. And I know that worst pain you can possibly experience is pain of your soul.

I apologized his new "girlfriend" for acted terribly and told her I'll care about him or her no more.

Now i feel better. I don't beg him for forgiveness. I regrett my actions but there is nothing to restore. He was never trully my friend.

But I can't stop thinking about this young unexperienced girl which has no chance to get to know him well because they can visit each other in weekends and not so often because it is expensive. And then she will move hundred kilometres from  home to region she knows nobody? Only at this point she will see how he behaves normally. There is nowhere to go spent some quality alone time in this village. Will he tell her about what happened to his girlfriend? Will he be honest to her whole time of dating?

I can't tell her. I don't want to. He can be now different person. And she can think I just want to do some damage to him or them out of jealousy...

Crap...and I thought this drama is over for me...

Všichni víme, že se sobě líbíš...

Přesně tak to vypadá, když si lajkujete vlastní příspěvky na FB :)) Není přiléhavějšího zobrazení. Proto to píšete a přidáváte, že se vám to líbí! A zvláště, když přidáváte jednu svoji fotku za druhou, kde se fotíte sami nebo přes zrcadlo, tak všichni ví, že se sobě musíte ohromně líbit, i když u toho napíšete, jak jste hnusní.

Když přidám příspěvek, který se líbí desíti a více lidem (můj civilní a oficiální profil má jen kolem stovky FB přátel, takže desetině z nich) hned se mohu cítit lépe, jak jsem vtipná, chytrá, oblíbená, krásně fotím...bla bla bla a mé sebevědomí poskočí o příčku výše.

Ovšem nechápu, jestli se někdo tak bojí, že některý z příspěvků zůstane neolajkován, nebo bude vidět, kolik z pěti set "přátel" váš profil a zejména stopadesátá fotka s tou stejnou grimasou, ještě zajímá, tak si ji musí pro jistotu oblíbit sám, ať to na první pohled nevypadá zoufale :D

U některých mladých lidí zřejmě existuje přesvědčení, že je nutné si každé dva roky založit nový profil. (Asi proto, že když zobrazíte fotky uživatele, vidíte, jak velmi "kreativní" uživatel byl, no co si budeme povídat, jde hlavně o uživatelky XX-20 let). A už jim vůbec poté nepřipadá divné olajkovat si ten příspěvek rovnou dvakrát!!! :D Opravdu nevypadá trapně, když ze čtyř uživatelů, kterým se to líbí, je mezi nimi autor/ka a víme, že se to nelíbí jenom (pro názornost) Marii Novákové, ale i Marušce *další přezdívka* Novákové :D

Víc lajků neznamená více cool! :P :D

Možná je už můj mozek příliš starý, aby význam pochopil. A také kdo ví, jak bych řešila zoufalou potřebu teenagerů po pozornosti a ujišťování, že na téměř každodenní nekvalitní nebo znekvalitněné (když tu fotku rozmažete nějakou "uměleckou" úpravou, nezmění to fakt, že máte už dvacet jiných fotek jako přes kopírák) fotce pořád vypadám dobře...přece jen si z dětství většina z nás nějaký ten mindrák odnesla :)

Pro takové profily používám označení: Jedna hloupá fotka na každý den! :D

Ale co, já zase neustále přidávám fotky našeho psa :)

Abych děkovala, že když mi bylo patnáct, FB neexistoval a stejně tak mobily s foťákem :D

co myslím, když mluvím o "kreativitě" uživatelek :))

 

Opustit žal a jít dál...

Nechat být a jít dál...

Lehce se řekne, ale hůře udělá. Dostanete se do situace, která vás nesmírně tíží a ničí. Víte, že musíte něco udělat, změnit, nebo se utrápíte a zničíte svůj život úplně. Ale pro ten krok dopředu, do neznáma je nutné se pustit pomyslné ruky minulosti. Takový pocit, že když projdete určitými dveřmi, zavřou se a vaše minulost a všechno a všichni v ní za nimi zůstanou.
Na jednu stranu je to šance začít znovu...což si opravdu přejete. Ale bojíte se, že když to uděláte, jako by všechno to za vámi zmizelo a nadále nebylo vaší součástí...a že nakonec zapomenete. Přitom vám na těch zážitcích a lidech z minulosti tak záleželo a záleží. Pojí vás k tomu neviditelné kořeny a je to tedy stejně těžké, jako opustit svůj rodný kraj a rodinu. 
Ve chvíli, kdy se cítíte naprosto ztraceně a nevíte, co udělat se svým životem, obvykle nic kloudného nevymyslíte. Můžete si jen slíbit, že kousek po kousku začnete jednat konstruktivně ne se systematicky ničit fňukáním. Přestat brečet, přejídat se (nebo naopak začít normálně jíst, jestli patříte mezi hladovkáře ze smutku jako já), začít se věnovat především sobě, i když se to může zdát sobecké, šťastný může být jen ten, kdo dokáže být šťastný sám. Když si to své štěstí odvozujete od někoho jiného, nebudete nikdy úplně spokojení a rozhodně ne dlouho. A vyhnout se pokud možno všemu (a všem), co by vás mohlo znovu stáhnout na dno.
Čas už pak vše vyřeší sám, i když tomu nikdy nevěříme. Nechceme čekat, chceme řešení hned!

Tohle jsou mé zkušenosti, už jsem si pár takových okamžiků, kdy jsem měla doslova pocit, že mi srdce pukne žalem zažila...

Když to však zažijete znovu, je to jako poprvé, na své zkušenosti kašlete, na dobré rady okolí také. Asi je nutné chvíli trpět, spadnout co nejníže, abychom se mohli znovu zvednout.

Trpím...mám pocit, že jsem si zničila život jako nikdy předtím. Cítím jak malicherné byly v těch letech minulých okamžiky, kdy jsem se například trápila pro nějakého chlapce... Teď jde o můj život, o jeho podobu v následujících letech, o to, jestli budu schopná se absolutně osamostatnit a třeba se i někde usadit. Trápí mě ta nejistota, nevím, jestli mě čeká stěhování do jiného a cizího města, jestli se budu schopná finančně zabezpečit bez rodičů a už vůbec nemůžu myslet na své velké přání. Mít svůj byt, místo jen podle sebe.
A když si uvědomím, co chci v životě nejvíce ze všeho. Děti. Pak zase padám na kolena...a slyším jen hlasité TIK TAK...

Moc dobře vím, že nesmím přemýšlet nad tím co nemám a co se ještě může pokazit, kromě toho, co se už pokazilo. Že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, protože minulost už nezměním, bát se každého dalšího kroku a propadat pesimismu, že už na tomhle světě další štěstí pro mě není...A hlavně přestat lpět na všem kolem sebe...na městu, kde žiji a které miluji, na lidech v něm...na lidech, na kterých mi záleží, i když oni tuto starost neopětují.

Ale nejde to, přes všechny mé životní zkušenosti je ze mě opět truchlící troska...blbě spím, blbě jím, svírá mě strach úplně ze všeho a pořád...často se přistihnu, že jen koukám "do nikam" a po tvářích mi pomalu stékají slzy. Asi čekám až uvidím to světélko na konci tunelu...Ono přijde...jen nevím kdy a jak dlouho ještě budu mít sílu čekat...

S cejchem zrádce

Každý děláme chyby, chybovat je lidské. Obzvláště, když neprožíváte své nejlepší období a máte za sebou pár životních otřesů, jste k chybování a špatným volbám více náchylní. Dlouhé měsíce si již říkám, že můj život je dlouhá série špatných rozhodnutí. Ať už jsou to někdy maličkosti jako, kterou cestou to bude nejkratší, jaký výrobek si koupit :) Pak jsou tu chyby, které vám mohou opravdu ublížit. Při jednání s vašimi přáteli a rodinou. Když se seznamujete s novými lidmi. Rozhodování v rámci studia práce. A zdaleka nejhorší jsou vaše špatná rozhodnutí, která mají dopad na život někoho dalšího...
Na to, že udělám nějakou hloupost, které budu litovat a potrápí mě, jsem už zvyklá...zvolila jsem podle toho i název blogu :) Ovšem ubližovat jiným lidem zvyklá nejsem ...vždy bylo mým zájmem lidem a nejen jim pomáhat. Na druhou stranu nejsem zrovna konejšivý nebo falešný lovískující typ, upřímnost a schopnost kritického myšlení považuji za své lepší vlastnosti, takže někdo si může vykládat špatně, když se ostřeji vyjádřím, i když to zle nemyslím...ale o tom třeba jindy.

Bohužel někdy reaguji trochu bez rozmyslu, obzvláště, když mě něco naštve. Jednou takto naštvaná jsem zahájila "akci". Kterou jsem ovšem nepromyslela a vymkla se mi z rukou. Ublížila jsem tak někomu, na kom mi záleží. Škoda nakonec spáchána nebyla, vše bylo urovnáno. Kromě toho, že mě ten člověk vymazal ze svého života. Do očí mi řekl, že mi nikdy neodpustí... A to mě ničí, nedokážu se s tím srovnat. Vlastně bych měla lepší vyhlídky, kdybych například spáchala skutečný zločin...
Trestní právo má své zásady, kterými se zejména snaží zabránit odsouzení nevinného nebo zamezení nápravy člověka, který udělal chybu...třeba jen jedinkrát ve svém životě.

V takovém trestním procesu bych byla souzena za úmysl. Ten se sleduje a ten se trestá. Soud zajímá, co jste svým činem sledovali, čeho jste chtěli dosáhnout. Například se z obvinění z vraždy nevyvlíknete, když jste proti někomu použili bouchačku, ale jste tak mizerný střelec, že ani vystřílení zásobníku váš cíl nezabilo :)) Kdežto já ublížit nechtěla, naopak jsem chtěla zabránit tomu, aby si někdo ublížil. Nikdy jsem nechtěla udělat nic, co by toho člověka poškodilo, naopak jsem se snažila pomoci, kdykoliv to šlo a žádnou žádost o pomoc neodmítla. Těžko se smiřuji i s tím, že jsem obviňována z motivu jako žárlivost nebo z toho, že jsem prostě špatný člověk.
Dále bych měla svá procesní práva. Měla bych možnost se hájit, vysvětlit své pohnutky, litovat svých činů a projevit lítost. Bohužel...snažila jsem se tisíckrát omluvit, prosila jsem, lituji stále a samotnou mě trápí, jak jsem se zachovala. Nic z toho "poškozeného" nezajímá, moje slzy, moje bolest a hluboká lítost. Tady neexistuje polehčující okolnost...
Soud by také posuzoval můj dosavadní život a chování. Mně nepomohlo, že jsem se snažila být tou nejlepší kamarádkou, nikdy jsem neodmítla pomoc a byla připravená v tom pokračovat...

Pokud bych stála před soudem a zrovna někoho nezabila, vyvázla bych s podmínkou. Realita je ovšem jiná. Navždy mi ze života zmizel člověk, o jehož přítomnost v něm jsem stála. A mohu si za to jedině sama.

Mohu jen doufat, ale ne spoléhat, na to, že jednou pochopí, že jsem nejednala se zlým úmyslem a najde v sobě tolik šlechetnosti, že mi odpustí a dá ještě šanci mu dokázat, že si jeho důvěru zasloužím. Ale bude to těžké, protože já sama sebou pohrdám a nenávidím se. Musím se teď naučit žít s pocitem viny, ohromnou lítostí, smutkem a vědomím, že mi nikdy nebude odpuštěno.

A také s tím, že ho nic z toho nezajímá a nedozví se, jak se cítím.

Jediným pozitivem může být, že už nikdy nebudu jednat jinak než otevřeně a ani mě nenapadne vměšovat se do něčeho, co se mě zase tolik netýká. I kdyby to mělo znamenat nechat někoho nabít si čumák...sama vím, že také na dobré rady nedám a musím si vše zažít. Ale vždy tu budu pro ty, kdo si o čemkoliv chtějí promluvit, svěřit se mi nebo mě požádají o radu.

Poučení, že je lepší dopustit se protiprávního jednání je lepší než zradit důvěru kamaráda, není příliš společensky přínosné. 

Ovšem taková zrada je rozhodně zločinem, nedočkáte se presumpce nevinny či práva se vyjádřit...a po rozsudku? Je okamžitě vykonatelný, vykonaný a doživotní...není tu další instance, kam se odvolat...nakonec nejste schopni odpustit ani sami sobě.